Napsal - Michal Vybíral 

Velmi intimní a civilní příběh o zrání v muže v patnácti letech a dozrávání v šedesáti sedmi letech. (vydal Knižní klub, 2007)

Sedím tu sám ve svém bytě uprostřed města, venku je mlha a já se probírám stránkami knihy, kterou jsem koupil své ženě k vánocům. Hledám, který kousek z ní bych citoval v této krátké upoutávce. Ať mé oči zabrousí kamkoli, okamžitě jsem přenesen do norské drsné přírody (kterou hrdinovi právě teď dost závidím) a do světa pubertálního kluka nebo skoro sedmdesátiletého muže. A ať čtu jakoukoliv část, cítím se okamžitě vtažen do jeho vnitřního světa. Je to jeden a tentýž muž – příběh je vyprávěn jím, střídají se dvě časové roviny: léto roku 1948 a zima 1999/2000.

Nepamatuji se, že by mi nějaká kniha tak citlivě, hluboce, s úctou k tajemství a zároveň jasně zprostředkovala pohled do prožívání muže a nahlížení do některých klíčových témat mužské (tedy i mojí) duše: vztah se svým otcem, jeho nacházení a ztrácení, boj a zároveň solidarita a přátelství mezi muži, první kontakty s ženami, mužská zranění, smrt, strach z osamocenosti a nacházení osvobozující samoty. A to vše uprostřed každodenních zdánlivě banálních činností a situací.
Pokusím se vás, potenciální čtenáře, naladit dvěma ukázkami: Jednou „pubertální“ letní, a jednou podzimní o padesát dva let později:

„Teď nebo nikdy!“ Táta vyběhl před dům a začal tam nahatý tančit, ruce zdvižené, voda mu cákala na ramena. Vyběhl jsem za ním do cedícího deště, postavil jsem se vedle něj, skákal jsem a tancoval a zpíval Norsko v červené, bílé a modré a on začal taky zpívat, a než bys řekl švec, voda nám ztěla spláchla mýdlo a teplo vzala s sebou také, kůže se nám leskla a svítila jako dvěma tuleňům a na dotek jsme byli zřejmě stejně studení. „Mně je zima,“ volal jsem. „Mně taky,“ odpovídal táta, „ale ještě chvíli vydržíme!“

„Celý život jsem toužil žít sám na nějakém podobném místě. I v dobách, kdy jsem se měl dobře, a to bylo poměrně často. Pokud to mohu říct. Že to bylo poměrně často. Měl jsem v životě štěstí. … …Pustím kalhoty a znovu položím, kalhoty na polštář. Na tom snu bylo něco nedobrého. Vím, že na to přijdu, pokud bud chtít, mám k tomu nadání. Umím rekonstruovat, už jsem to zkoušel, ale nevím, jestli chci. Byl to erotický sen, mám je často, to připouštím, nejsou vyhrazené pouze pro teenagery. Vystupovala v něm Johnova matka, stejně jako ve snech z léta roku 1948, ale já v něm vypadal jako teď, v sedmašedesáti, po padesáti letech, a někde v pozadí, ve stínu, byl možná i táta, mám ten pocit, a rozbolí mě břicho, jakmile oten sen zavadím. Asi ho budu muset zapomenout, nechat ho zapadnout a uložit k ostatním, ktercýh se nedokážu dotknout. Ten úsek života, kdy jsem sny neuměl k ničemu použít, je za mnou. Nebudu už nic měnit, zůstanu tady. Jestli to půjde. To je můj plán.“