Randolph Alfred Westman - Narodil jsem se v r. 1945 v Upingtonu, v Jižní Africe. Prvních 18 let jsem strávil osmdesát kilometrů od hranic s Namibií, na okraji pouště Kalahari, vzdálené od oceánu. Jistě mám ale námořnické geny ze třetí a čtvrté generace svých praotců, protože jejich následování, pokud jde o námořnické aktivity, formovalo můj život. Po střední škole jsem vystudoval stavební inženýrství. A i když jsem byl vždy zaměstnaný v rámci oboru, žádnou kariéru jsem v něm neudělal, jelikož na prvním místě v mém životě byly lodě a moře.

Několik měsíců poté co jsem se v roce 1975 oženil, jsme opustili se ženou jihoafrické břehy a vydali se na dvouletou plavbu po Indickém oceánu - Magagascar, Reunion, Mauritius, Seychelles & Mayotte. V roce 1994 jsme si to s našima dvěma malými dětmi zopakovali. Vrcholem této výpravy byl sedmiměsíční pobyt na neobydleném atolu v souostroví Chagos. Mé druhé manželství mě přivedlo v roce 2008 do jiného světa, do střední Evropy. Žádný oceán, ale osamocená chata na břehu řeky Vltavy se zdá být přiměřeným prostředím pro námořníka na penzi. 

1.    Co důležitého jste se dozvěděl či naučil o sobě jako o muži během svého ”námořnického” (myšleno doslovně i obrazně) života?

Vždycky se zdráhám vyprávět o mořeplavbě (sailingu ), protože jsem si vědom toho, že je to velmi osobní záležitost. Když se zeptáte někoho jiného, dostanete úplně jinou odpověď. Nikdy nezapomenu na slova jednoho námořníka, který se vrátil z cesty kolem světa do našeho tehdejšího domovského přístavu a na otázku jaká byla plavba v takové malé lodi, odpověděl, “nudná”. Povaha dobrodružství závisí hlavně na vlastních cílech a na výši bankovního konta. Kotvení u vzdálených neobydlených atolů, veřejná kotviště v Papeete či, zapomeňme na skromnost, luxusní Monte Carlo, přináší účastníkům zcela rozdílný společenský život. Stejně tak plavba na Antarktidu nepřinese stejnou zkušenost jako plavba naplánovaná s ohledem na dostupnost kotvišť a letišť umožnujících námořníkům odpočinout si od dobrodružství na širém moři a zaletět si domů navštívit své blízké. Ani nepůjde o stejný druh lidí, kteří taková dobrodružství podnikají. Jsem přesvědčen, že plavby po moři jsou obecně spíše doménou mužů. Je pro ně jednodušší adaptovat se v novém prostředí, kde hodně moderních život zjednodušujících vymožeností musí jít stranou, stejně jako veškerý styl, šampóny a laky na nehty. To jsou rozdíly, které mě napadají pokud jde o mužkou či ženskou zkušenost, ale osobně voyiaging nevidím jako gendrově podmíněný.

Čemu jsem se naučil? Především pokoře. Uvědomil jsem si vlastní nedůležitost, fakt, že jsem jen smítko ve větru (z písně Dust in the Wind), pěna na mořském břehu, další nepatrné stvoření v obrovském oceánu. Politik jakkoliv si vědom svých limitů, si stále představuje, že může svým způsobem (v rozsahu svého ega) přispět ke změně (svého) světa. V totální izolaci, bez komunikace ven a dovnitř, kdy tvá maličkost je zbytku světa neznámá, padají veškeré iluze, že by člověk mohl být manipulátor. Co je ještě více zpokorňující je to, že si díky odloučenosti a obrovským vzdálenostem na širém moři uvědomíte, že nemáte věci pod kontrolou a nikdy je mít nebude. A ta svoboda, že je pod kontrolou ani mít nemusíte .

Když se plavíte v odlehlých oblastech, přehodnotíte priority. Bez veškerého moderního vybavení (je jedno do jaké jaké míry jsme si vědomi svých výsad, začneme je brzy brát jako samozřejmost) rychle zjistíte co je opravdu podstatné. Pro mne je to voda. Voda na pití, na vaření, na umývání. Bez vody nemůžeme přežít a při jejím nedostatku se kvalita života citelně propadá. Teplá a studená voda z kohoutku po celém domě pak přijde člověku jako z jiného světa.


2.    Co Vás tak zaujalo na Vaší ženě, že jste se rozhodl s ní žít a usadit se tady v Česku? Proč se starý muž rozhodl vyměnit důvěrně známé prostředí a pohodlný dům za vzdálené místo, kde je tolik věcí jiných?

Mohl bych říct, že jsem si vzal k srdci radu jak zůstat i po šedesátce stále vitální - nejméně jednou za pět let provést ve svém životě drastickou změnu. Ale v mém případě nebylo nutné přesvědčovat se, abych zmíněnou radu uvedl v život. Rozhodnutí se odstěhovat přišlo ve chvíli, kdy bylo jasné, že moje žena bude šťastnější v Česku, kde cítila velkou odpovědnost vůči své rodině. V jeden moment člověk může žít jen v jedné zemi a já jsem věděl, že pro mne bude snažší přizpůsobit se tady než by bylo pro ni zůstat tam. My se máme moc rádi a zaměřujeme se na to hezké v nás. Ona mi dává mi tolik lásky, že mi připadá přirozené chtít jí to nějak oplatit.


3.    Jaké vidíte rozdíly či vlastnosti – z Vašeho úhlu pohledu a cestovatelských zkušeností – typické pro české muže?

Pokud jde o české muže, nechci spekulovat o tom zda se liší od mužů jiných národností. Jsem velmi nespolečenský tvor a hodně zklamaný ze svého neúspěchu naučit se alepoň pár slov česky. Obecně tedy potkávám málo Čechů a zvláště mužů. Mnoho jsem toho vyslechl na dané téma od své ženy, ovšem než abych se stal v tomto smyslu její ozvěnou, raději bych i nadále posuzoval lidi se kterými se setkám individuálně. To neznamená, že nevěřím, že existují široké národní charakteristiky. Typický německý charakter, který mě okamžitě napadá a který je všeobecně známý, předpokládám, mi v případě českých mužů zatím nenaskakuje. Co můžu říct je, že jsem překvapen nepřátelstvím venkovských lidí obou pohlaví. V městském prostředí, při hektickém životním stylu miliónů tísnících se lidí je absence srdečnosti vysvětlitelná, ale na venkově mi připadá, že se tím lidé ochuzují. Ale to není to co příliš trápí poustevníkova učně!

Anglická verze pro zájemce.